Řekl bys na začátek něco o sobě? Jak jsi se dostal ke kněžství a kde jsi všude působil?

Já pocházím ze Židenic, tam jsem prožil krásné dětství a žil jsem tam do svých 15 let. Potom jsem odešel na střední školu do Luhačovic, studoval jsem profesi knihkupce, kterou jsem potom zastával v Brně zhruba 3 roky. Měl jsem tu práci velmi rád. A byl bych u ní určitě zůstal, kdyby mě Bůh nepovolal ke službě kněžské, což se stalo v závěru středoškolského studia. Byl to velmi intenzivní Boží dotek, kterým mně dal výrazně najevo, že o mně stojí a že očekává moje svobodné rozhodnutí. A já jsem si uvědomil duševní i duchovní výbavu, kterou jsem dostal do svého života od Boha, jako schopnost komunikace s lidmi a i dar velmi živé víry. Takže jsem i racionálně vnímal, že to, co jsem od Boha dostal, ukazuje ke kněžství. Tehdy jsem udělal svoje vnitřní rozhodnutí stát se knězem. Ale zrealizovat toto rozhodnutí nebylo vůbec snadné, protože totalitní tajná policie mi v tom důsledně bránila. Až s oslabením totalitní síly v roce 1988 a potom následně při revoluci v roce 1989 se ledy prolomily a já jsem byl přijat na teologickou fakultu a do kněžského semináře. Vystudoval jsem a v roce 1994 jsem byl vysvěcený na jáhna – to je předstupeň kněžství – a v roce 1995 na kněze. Dosud jsem sloužil v pěti farnostech. Rok v Ivančicích u Brna, potom 5 měsíců v Otnicích a v přilehlých vesnicích a farnostech, v Bohdalicích 7 let, ve Vysočanech na Drahanské vrchovině to bylo 11 let a teď dokončuji 9. rok tady v Brně.

Své působiště si kněz vybírá sám, nebo jej tam někdo pošle?

Můj přímý nadřízený je biskup brněnské diecéze, která se rozkládá zhruba v konturách Jihomoravského kraje, a ten rozhoduje, kam kněze pošle. Dělá to samozřejmě s uvážením, snaží se, aby kněz dobře zapadl do toho místa typologicky. Někdy se to povede, někdy ne, ale my se mu takto podřizujeme, protože v den kněžského svěcení slibujeme biskupovi a jeho nástupcům úctu a poslušnost.

Co sis pomyslel, když jsi se dozvěděl, že půjdeš do Komína? 

20 let jsem působil na vesnicích. Velice jsem si zvykl na prostředí vesnice a uvědomoval jsem si, že jít do města bude náročné, protože vesnice i město mají svoje specifika. Takže trochu se ve mně sevřelo srdce. Věděl jsem ale, že z městského prostředí pocházím, takže bude asi rozumné zase do něho vrůst.

Pamatuješ si, jak se vyvíjel Tvůj dojem? Jak to bylo jiné, když jsi v Komíně začínal, a teď po devíti letech?

Velmi dobře si to pamatuju. Věděl jsem, že mentalita města a vesnice je obrovsky rozdílná. Asi největší rozdíl je v tom, že na vesnici lidé žijí velice pohromadě, takříkajíc na pětníku, všichni se znají, stačí tou vesnicí projít a mnoho tamních lidí potkáte. To jsem záměrně mnohokrát dělal, protože jsem tam nechtěl být jen pro ty, kdo chodí do kostela, ale pro všechny. Chtěl jsem s nimi mít dobré vztahy a tam se to dařilo velmi snadno. Šel jsem po vesnici a se všemi jsem se pozdravil, stačilo jít do hospody a byli tam všichni chlapi z té vesnice. Město je anonymnější, a ze začátku jsem si říkal, jak já to jen udělám, abych se s těmi lidmi poznal a sblížil. Ale pozdější vývoj situace mi ukázal, že sice město je anonymnější, ale přesto lze vrůst do komunity místa, kde člověk žije, jen to trvá delší čas.

Máš v Komíně kromě kostela nějaké nejoblíbenější místo?

Mám velmi rád přírodu a těch 20 let na vesnicích bylo 20 let v přírodě. Míval jsem třeba takové místečko u rybníčka, v lese, kde bylo ticho, a já jsem se tam modlil a připravoval si kázání. Nebo jsem si šel sednout na nějaký posed. I tady už mám zmáknuto mnoho posedů v okolí. Ale tady přímo v Komíně je pro mě velice krásné místo obora, u rozhledny Holedná. Když se tam mohu dostat, tak tam jdu velice rád. A potom na letiště.

A jak se ti žije na faře?

Na faře se mi zpočátku nežilo snadno, protože je to velmi starý dům s malými okny a je v něm poměrně značná tma. Musel jsem si na tu tmu zvyknout. Často si říkám, když ten barák je starý sedm set let, tak jako kostel, kolik tady žilo přede mnou mých předchůdců, mých spolubratří kněží. Kolik z nich se tady přede mnou modlilo, pracovalo, možná i umíralo. Byť už se s nimi nemohu potkat, pracujeme na stejném díle. A já to tady v těch zdech cítím.

A jaký je tvůj vztah ke kostelu? Máš i tam nejoblíbenější místo?

Mám tam jedno místečko, o kterém lidé nevědí, protože je schované. Když vstoupíte do kostela, tak uvidíte po pravé straně kazatelnu. Ze strany, kde je vchod do sakristie, jsou schody ke kazatelně. Tam je takový kout, kam není z kostela vidět. Mám tam mám židli, blízko svatostánku, nejsvětějšímu místu v kostele, kde rád sedávám a rád se modlím. 

A co nejoblíbenější příležitost, kdy chodíš do kostela?

Nesmírně rád chodím do kostela slavit mešní liturgii. Je to pro mě nejbližší kontakt s Bohem, ale i nádherný kontakt s lidmi, protože vidím jejich tváře. Když k těm lidem mluvím, nemohu nikdy říct, že by to byl můj monolog. Já se dívám do těch tváří a vidím v nich odpovědi, vidím výraz, pohyb očí. Lidská tvář mluví i beze slov, takže to kázání je dialogická věc. Já bych nemohl mluvit do zdi. Dialog s lidmi je pro mě něco nádherného. Takto lze prožívat vzájemný respekt a přátelství. I víra, kterou ve tvářích těch lidí lidí vidím, je pro mě velmi povzbuzující.

Představme si, že jsem na mši svaté nikdy nebyla nebo byla kdysi jako dítě, a teď mě láká. Ale zároveň vůbec netuším, co se tam bude dít, bojím se, že nebudu vědět, co mám dělat, nebo že tam nepatřím. Máš pro mě radu?

Je jasné, že člověk chce zapadnout do okolí a příliš nevyčnívat. Takže úplně chápu, že když někdo vstoupí do kostela a není to pro něj prostředí, na které je zvyklý, může se cítit jako nahý v trní. Proto je dobré najít si nějaké místečko, kde mu bude dobře. Když nechci být moc na očích, tak volím nějaké místo vzadu v kostele a třeba se schovám za sloup. A potom, když probíhá mše a vidím, že lidé někdy vstanou a někdy si sednou, mohu z kamarádství s okolím, aniž bych tím něco sám vyjadřoval, udělat totéž. Když si stoupnou, tak si stoupnu, když si sednou, tak si sednu. Zároveň pak nijak nevyčnívám, a nemusím mít špatné pocity. 

A pokud by se ten člověk chtěl něco dozvědět o tom, co se tam vlastně děje a proč tam ti lidé jsou a co to je vlastně za lidi, tak by asi bylo dobré sebrat odvahu a oslovit přímo kněze. Nebo se dá po mši venku před kostelem najít někoho, kdo bude ochoten s ním mluvit. Lze začít naprosto o čemkoli a od lidí se může mnoho dozvědět. A možná taková otázka, proč tam do toho kostela ti lidé chodí a co tam dělají, může pomoci i těm osloveným. Bude je to nutit o tom víc přemýšlet. A zformulovat něco do odpovědi může pomoci i tomu, kdo to zformuloval. Takové otázky jsou plodné a dobré naprosto pro všechny.

Kostel bývá v neděli otevřený pro lidi, kteří se chtějí jen tak přijít podívat, ztišit se nebo pomodlit. Řekněme, že je kostel láká nejen architekturou nebo výzdobou, ale táhne je tam ještě něco víc. Jen úplně neví, jak s tím víc mají být. Co bys jim poradil?

To je zvláštní fenomén. Skutečně tam člověka táhne něco, čemu lidé říkávají atmosféra, „genius loci“. Jako kněz velmi dobře vím, co (nebo spíše kdo) je to to „něco“. Ale z úcty k člověku, který to nazývá „něčím“, ponechme tento název. Podle mého názoru je dobré nechat se vystavovat působení toho „něčeho“. Jakoby vstoupit vědomě do silového pole přítomnosti onoho „něčeho“, o kterém cítím, že je mně nakloněné a pro mě dobré. A jestliže cítím, že toto „něco“ je velmi mocné a že je mi nakloněné, pak je mi tam dobře. To samo o sobě stačí. Může se ale stát, že někdo zatouží dozvědět se víc. Pak je dobré říct: „Milé ‚něco‘, jestli skutečně existuješ a pokud jsi bytostí, dej se mi poznat, at zjistím, kdo vlastně jsi.“ 

A nebo neřeknu nic. Jen jsem rád v jeho atmosféře.

Teď změníme téma. Říká se „práce jako na kostele“. Co o tom víš?

Každý, kdo má rodinný domek, ví, že mít dům je dřina, musí se pořád opravovat. A kostel je obrovský dům. Když něco opravíte na jedné straně, mezitím se to pokazí na té druhé, proto práce na kostele je naprosto nekonečná. Téměř vždy, když jsem přišel do nějaké farnosti, mi bylo jasné, že budeme muset něco opravit. Svízel bývá v tom, že to není levné a že kněz musí peníze sehnat, což není vůbec snadné. Ale vždycky se mně to nějak podařilo s velikou Boží pomocí i díky nezištné pomoci obrovského množství lidí. Mám radost, že je kostel krásný, že je tam lidem dobře. Ve Vysočanech jsem opravoval kostel zvenčí, dělali jsme novou střechu a fasádu. Tentokrát, tady v Komíně, poprvé v mém kněžském životě jsme opravili kostel zevnitř a to mě naplňuje velikou radostí. Velmi mi záleží na tom, aby byl krásný a aby tomu, kdo tam vstoupí, v něm bylo opravdu dobře.

Co bys přál komínskému kostelu do dalších let?

Aby jeho krása byla krásou lidmi vnímanou a prožívanou. Jinými slovy, aby tady mezi těmi našimi lidskými obydlími nestál zbytečně.

A je něco, co by sis přál pro sebe?

To je myslím velmi intimní přání každého kněze: nějakým způsobem prospět místu, do kterého nás biskup poslal. A když to řeknu mým slovníkem, tak se se všemi lidmi, které tady potkávám, jednou setkat ve věčném životě, v nebi.

Pana faráře se ptala Lenka Daňková v červnu 2023